Archive

Monthly Archives: June 2013

Barry Lyndon (1975) fits in some respects to the genre of costume drama or heritage film. Stanley Kubrick, however, did not aim to sing his praises of British Empire, and Barry proves to be rather a critical and ironic evaluation of the genre. The film fascinates and confuses by its stillness, detached point of view and voice-over that seems to be strangely out of the place. These techniques serve to put the narrative of the film in question and expose the artificiality of popular storytelling showing that no fable can weather the hardship of reality. Imposing this status of invented story on the film, Kubrick denies its credibility. He also leaves the essential, real and sincere things out of the plot. This attitude requires our consideration, because it signifies different approach to narrative and takes the film from the sphere of costume drama and middlebrow culture to the one of an experimental art.

Read More

Magic Mike

Magic Mike (2012) Stevena Soderbergha
Vypadá nenápadně ale brilantně využívá technik filmového vyprávění. Soderberg se pečlivě vyhýbá veškeré Hollywoodské pompezitě, výbuchům, CGI a CIA.
Několik málo postav se setkává na několika málo místech v příběhu, který nepřesahuje rozměr jedné městské čtvrti. Je to dílo komorní.
Tím více síly pak leží v okamžicích, kdy se krása zjeví jakoby navzdory filmařské snaze. Krása jakou má opuštěný ostrov, na kterém striptéři pořádají své večírky.

Magic Mike

Magic Mike (2012) by Steven Soderbergh
Uses brilliantly all the techniques of a film storytelling, although it retains very humble appearance. Steven consistently suppresses the pomposity of Hollywood production.
A few characters, locations and cuts together with relatively small scope of the plotline (no CIA, mafia, or retired US army squad member invade the story in any way) make the film look like a chamber piece.
All the more power lies in certain moments that provide the film with a rough beauty of the deserted island where the strippers go for their parties.

The Great Gatsby (2013) Baze Luhrmanna
Se dá zhruba přirovnat k sérii výbuchů. Zářící rozvířená scéna postrádá precizní střih a hladkost Moulin Rouge (2001). Ten útok na vaše smysly vás spíš ruší při sledování děje.
Poté řekne vypravěč: „Stál na konci mola a vztahoval ruku do temnoty“ a Gatsby je tu, stojí na konci mola a vztahuje ruku do temnoty. Tak vypadá devalvace fimového jazyka.
Něco je tu ale pěkného. Nejsem si jist jestli DiCaprio opravdu disponuje mýtickým charismatem J. Gatsbyho, ale málokdo se vyrovná jeho hluboce zamilovaným mužům, zvláště když je hraje s mokrým obličejem – viz Luhrmannův druhý, Romeo + Juliet (1996).

The Great Gatsby (2013) by Baz Luhrmann
Feels a bit like a series of explosions. But you do not get the sense of the stunning preciseness of the editing as in Moulin Rouge (2001). The glittering, roaring attack on your senses rather disturbs you from watching the film.
Then the voice-over says: ‘His hand was reaching into the darkness’ and Gatsby’s hand is reaching into the darkness, and you think this is the devaluation of the film language.
But you like a few things. I am not sure if DiCaprio has the mythical Gatsby’s charisma, but roles of the men deeply in love clearly belong to him, especially when he has a wet face – Luhrmann’s Romeo + Juliet (1996).