CN: Fantastický pan Lišák: Interpretace Andersonova animáku

Fantastický pan Lišák (2005) je animovaný film se zvířátky, a proto může budit dojem jednoduchého filmu bez hlubšího smyslu a pečlivější charakterizace postav než má Hledá se Nemo (2003). Roald Dahl, autor knižní předlohy, ale pěstoval jiný druh pohádek než prefabrikované zápletky ospravedlňující barevné dno mořské, a jeho Fantastický pan Lišák je, jak vysvětluje Paul Jaussen, portrétem britského industrializovaného venkova.1 Stejně tak režisér Wes Anderson si udržuje ve svých filmech specifická témata nehotové dospělosti a pošetilé touhy ovládat ostatní. Lišák reviduje Dahlův příběh vzhledem k současnější situaci, zkoumá problém divoké přirozenosti, pracuje se žánrovými konvencemi, a při bližším zkoumání se tak stává filmem, o kterém lze přemýšlet do značné hloubky.

FMF5

 

Andersonův vizuální styl klade důraz na prostředí, které je nezbytné k interpretaci příběhu. Ať je to podzemní nora, po níž se neopakovatelným způsobem prohání vítr, nákresy a plány farem Boggise Bunce a Beana, nebo typicky Andersonovské průřezy domu na stromě, podzemních nor a kanálů, prostředí získává stejnou důležitost jako příběh, který se v něm odehrává. Zploštělý, téměř dvourozměrný obraz umisťuje postavy a jejich okolí do jednoho plánu a připisuje jim stejnou důležitost. Konflikt v knize proti sobě totiž, podle Jaussena, staví starou venkovskou Anglii s její řemeslnou výrobou a silnou vazbou ke krajině, a moderní mechanizované zemědělství éry průmyslové revoluce. Kniha končí ve chvíli kdy se zvířata rohodnou žít pod zemí, kde jsou chráněna před lidmi a schopna uchovat si hodnoty dřívějšího života, rodinu, pohostinnost a dobré jídlo.2 A to díky tomu, že našla místo chráněné před rozpínající se industrializovanou krajinou, která s sebou nese moderní hektický život.

FMF3

                Anderson využil nepublikovaný Dahlův konec a jeho verze se přesouvá do dalšího prostředí, městských kanálů, odkud už vše venkovské zcela vymizelo. Relativně šťastné finále pak spočívá, píše Jaussen, ve schopnosti adaptovat se. Přípitek v supermarketu, který oslavuje krásy a výhody umělého je s ohledem na minulost ironický ale zároveň vychází z upřímné radosti ze samotného žití a přežívání.3

Pan Lišák patří do seznamu Andersonových manipulativních charakterů jako je Max v Rushmore (1998) nebo Steve Zissou v The Life Aquatic (2004). Ti mají schopnost vtáhnout ostatní do svých magických světů, jichž jsou sami středobodem. V Lišákově případě se více než u jiných postav nabízí srovnání s jeho autorem. Lišák je zjevně dobrým příkladem charakteru režiséra. I jeho styl oblékání, který připomíná úzká Andersonova saka naznačuje určitou míru ztotožnění. Bylo by odvážné hledat Lišákovi pod srstí psychologický autoportrét, ale jistá, třeba i ironická, sebereflexe je ve filmu patrná.

Lišák je bajkou, zvířata vystupují v rolích lidí a mají lidské vlastnosti. Jsou nicméně stále značně divoká. Pan Lišák hltá snídani zhruba pět vteřin a s Jezevcem na sebe při nejmenší známce neshody cení zuby. Ale patří-li tato divokost postavám bajky, pak patří i lidem. Na rovině intelektuální není mezi lidmi a zvířaty ve filmu rozdíl. Jediný skutečně divoký tvor je vlk. Bez jazyka, sám, děsivý a obdivuhodný obývá pustý a, jak poznamenává Jaussen, mizící svět.4 Částečná, ochočená divokost, kterou se zvířaty sdílí i lidé, se tak stává jedním z témat filmu. Lišák slíbí své ženě, že už nikdy nebude krást, ale neodolá pokušení, protože cítí, že lov je jeho přirozenost. Přivodí tím neštěstí na celou zvířecí komunitu, kterou ale svým přirozeným talentem znovu zachrání. Měl by se člověk snažit potlačit své instinkty a striktně se držet stanovených morálních pravidel, nebo to není možné a vznikající napětí je spíše nebezpečné? Pudová přirozenost koliduje s modelem chování, který stanovuje lidská kultura. Na druhou stranu na ni ale lze v mnohých situacích spoléhat. Zvířecí přirozenost v člověku má světlé i stinné stránky, zdá se ale, že je dobré pamatovat, že divoký vlk žije sám.

Tomáš Stejskal zmiňuje ve své kritice odkazy na žánr westernů a zvláště na filmy Sergia Leoneho. Kromě hudby, typických scén střetů na ulici a dialogů, vidí podobnost v okamžicích, kdy hrdina přes všechnu pravděpodobnost vyjde vítězně ze svízelné situace, protože to udávají konvence žánru. Říká, že Leone používá takové chvíle ironicky a jemně tak westerny paroduje, ale v Lišákovi zvířata vítězí neboť „jsou prostě jiná“.5 Stejskal nepovažuje film za bajku, a tak jinosti zvířecích postav připisuje velkou váhu. Skutečný rozdíl mezi člověkem a divokou šelmou se ale ve filmu objeví jen při setkání s vlkem. Po zbylou dobu není ve filmu zvířat, stejně jako v něm „není kladných hrdinů“.6 David Bordwell označuje za hlavní téma westernu „rozpor mezi společenským řádem a divokým životem na hranici“, a dál říká, že „Hrdina stojí mezi dvěma tematickými póly… mezi divočinou a civilizací“.7 Jeho definice přesně vystihuje situaci, v níž se ocitá pan Lišák. Nostalgie, která se váže k hrdinství westernů je pravděpodobně totožná s Dahlovou nostalgií po staré Anglii a s Lišákovou touhou překročit hranici stále se zmenšující vlčí divočiny. Tak Anderson využil charakteristiky westeru k lepší charakterizaci svého hrdiny.

Fantastický pan Lišák je přes svůj barevný bezstarostný zjev filmem, který řeší témata identity a lidské přirozenosti, je alegorií na vývoj současné socioekonomické situace a chytře využívá pro své sdělení žánrových konvencí. Jeho postavení mezi „vážnými“ filmy se teď snad stalo oprávněnějším, a jestliže někdo stále nevěří, že charaktery v Lišákovi mají hloubku, zkuste uhádnout co značí záhadný lišákův úsměv těsně před chvílí, kdy zvířátka vyplaví Beanův cidr.

FMF6

  1. Paul Jaussen, ‘“At Least They’ve Got Stars on Them”: Fantasy, Cinema, and Wes Anderson’, The Other Journal (8. září 2010), <http://theotherjournal.com/2010/09/08/%E2%80%9Cat-least-they%E2%80%99ve-got-stars-on-them%E2%80%9D-fantasy-cinema-and-wes-anderson/> [ověřeno  15. dubna 2013].
  2. Jaussen, tamtéž.
  3. Jaussen, tamtéž.
  4. Jaussen, tamtéž.
  5. Tomáš Stejskal, ‘Fantastický Pan Lišák/O Zvířatech, Lidech a Dandysmu’, Cinepur (3. srpna 2010), <http://cinepur.cz/article.php?article=1881&gt; [ověřeno 15. dubna 2013].
  6. Stejskal, tamtéž.
  7. David Bordwell, Kristin Thompsonová, Umění filmu: Úvod do studia formy a stylu, překlad Petra Dominiková, Jan Hanzlík, Václav Kafroň (Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění), str. 434.
Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: